Věnováno bratrům Mašínům, Milanu Paumerovi, rodině pana Rambouska a mému nejstaršímu bratrovi,
kterého jsem nikdy nepoznala. Jmenoval se Jan, a zahynul pod koly vlečného vozu v roce 1948 ve věku
tři a půl let. Nikdy mi nikdo nevysvětlil, proč jsme ho téměř patnáct let nemohlí pohřbít. Dokonce i na
náhrobní desce má dnes datum narození i úmrtí posunuté o čtyři roky nazpět ...

Květen 2016

E-maily plné nenávisti. Otázka doby? Nebo snad odpověď?

19. května 2016 v 5:37 | Jiřina |  Zcela mimo
Honzíček se narodil ještě během okupace koncem r. 1944 a byl pokřtěn ve stejný den a měsíc, ve kterém jsem se o mnoho let později narodila já, v kostele českobratrské církve evangelické jako Jan Rostislav. Českobratrský evangelický farář, který jej křtil, se jmenoval Bohuslav Jerie. V roce 1948 ve věku tři a půl let si Honzík hrál na zahradě na tzv. letním bytě u své babičky a tety, zatímco matka byla v porodnici, kde právě porodila mou starší sestru. Babička čistila (podle posledních informací, které máme od tety) včelí úly, když zaslechla, jak Honzu někdo volá. Když se otočila, mohla pouze konstatovat, že NĚKDO OTEVŘEL VRÁTKA OD ZAHRADY, ZAVOLAL NA NĚJ A HONZA VYBĚHL VEN, kde byl zabit. Matka potom dostávala anonymní dopisy a přijímala kondolence v podobě urážek. Naše rodina si opravdu užila pekla a, ovšem, důkazy neexistují, kdo by se zabýval takovými prkotinami, nebyli oni snad nakonec ještě komunisti - o co, že byli, že si to zasloužili?! Tak tedy dobrá - kéž by byli všichni zločinci potrestáni alespoň tak, jak byl potrestán můj nevinný bratr za to, že se narodil. Aby bylo jasno. My děti jsme byly nevinné. A nikdo z nás nikdy nebyl a není komunista.

Dívám se tam, kde už nic není. Jen čisté světlo. Předchůdce obrazu. Tady měl stát. Uzavřen v oceli. Vzpínat se k nebesům, tam kde na něj čekal strop. Železný krunýř. Měl být z bronzu. Putující hrob. Urna.

Povadlé květy umírajících růží přetékají přes okraj erárního umývadla, rudé hlavičky zašlapané v prach. POPEL MÉHO BRATŘÍČKA NESMĚL LEŽET V ZEMI. NEBYLO MÍSTO. BYL JEŠTĚ MALIČKÝ. Vyhnali ho. (Proč? Vy to víte?)

Nikdo mi to nevěří, jenže ... ano, dobře se pamatuji. O patnáct let později na krbu stále ještě stála urna. Urna s jeho popelem. Putovala po příbuzných a odevšad ji vyhodili. Nikde pro ni nebylo místo. Všude bylo místo pouze pro vlastní. Ale my jsme i mezi vlastními byli cizí.

A přeci jsme platili hrob, do kterého naši mrtví měli zakázaný přístup. Tam hluboko v propasti času, na cestě do šáreckého údolí, pohřbila má matka svého otce, babička svého manžela, nechali nás platit za tu zemi, brali si od nás daň a vyhnali jejich syna, jejich vnuka, mého bratra. Jeho duše věčný poutník, rozsypána v popelu dláždí cestu křížovou. A přeci jej zabili. Sotva překročil hranici tří let. A přeci jej vyhnali na tu dlouhou pouť. A PŘECI ČEKAL, UVĚZNĚN V KOVU, AŽ UMŘELA BABIČKA A VZALA SI JEJ S SEBOU. Babičku všichni milovali. Když umřela, přišlo se s ní rozloučit tolik lidí, že se všichni ani nevešli do obřadní síně. A tak zůstali stát venku a tam se s ní rozloučili a nám pak dovolili, abychom ji pohřbili a spolu s ní pohřbili i mého bratra, syna, vnuka, pravnuka, něžného poutníka s neposlušnými vlásky a jiskřivýma očima, slunce zářící z průzračného kamene studánky, studny, hluboké jámy, propasti skály, na kterou naplili. Mramorový prach. OBÝVÁME PŘÍLIŠ VELKÉ TĚLO. NEMŮŽEŠ V NĚM ŽÍT SAMA. ČISTÉ SVĚTLO, AŤ VSTOUPÍ. OTEVŘI OBRAZ.

Na bělostném plátně mokvá skvrna. Skrz její hrany proniká strach jako krev, zde je rám prasklý, volá na mě: Já jsem já. Jsem tady! Na cestě. Uvláčen. Sežehnut. Bolestí. Ohněm. Ve studeném kovu uvězněn. Kolem hrdla železného utaženu černou pásku na věčnou památku odchodu mého, zůstávám. S vámi. Umírám zas a znova. Krvavý koberec položen přes cestu. Věčně tři a půl, věčně 15:30, s vámi projíždím každou křižovatku. Zde nikdy nezestárnu. Věčně 15:30, věčně tři a půl. Zde není stáří. Ani smrt. Zde není žádných nadměrných metrů. Přebytečných lidí. Zbytečných statků. Zde je čisto, ano, tak. Žádná bolest tady není, ani žízeň, ani hlad. Chabá útěcha pro truchlící matku. Smysl všeho umrtven. Pod černým závojem. Život jde dál. Jednou jsem se zeptala otce: To je tvůj pohár? Ty jsi vyhrál nějaký závod? MLČ!

Blíží se vysvědčení. Květiny v novinách. Budoucnost v igelitu. Růže v barvě pionýrského šátku. A pohled paní učitelky. Cizí a tvrdý. Už je pohřbený, už ... dávno. Urna zmizela. Stalo se to dávno, nemysli už na to teto. Otevři svůj diář. DNES JE DNES.

ROZDĚLENA KROKEM PRAŽCŮ. V RYTMU SRDCE ZRAZENÉHO. MÝM OKEM PROPLOUVÁ TVÁŘ. TVÁŘ JAKO NIT. TVÁŘ, KTEROU NEZNÁM. ROZDĚLENA KROKEM PRAŽCŮ.

Urna, kterou protéká krev
Po kapkách odměřuje čas

Na krbu prázdno. Na dně šálku trocha vody. Vypiji ji. S vámi. Věčně tři a půl.
Věčně 15:30.


Blikající světlo svíčky. Nezhasínej! Ne!

Věčné ... Věčné ... Nesmrtelné ...