Věnováno bratrům Mašínům, Milanu Paumerovi, rodině pana Rambouska a mému nejstaršímu bratrovi,
kterého jsem nikdy nepoznala. Jmenoval se Jan, a zahynul pod koly vlečného vozu v roce 1948 ve věku
tři a půl let. Nikdy mi nikdo nevysvětlil, proč jsme ho téměř patnáct let nemohlí pohřbít. Dokonce i na
náhrobní desce má dnes datum narození i úmrtí posunuté o čtyři roky nazpět ...

Únor 2016

Okno bylo neprodyšně uzavřeno

16. února 2016 v 18:19 | Jiřina |  Návraty (ke starým článkům)

Na co vzpomínám a proč?

http://bez-cenzury.com/clanek/inkluzi-sikane-jine-skolske-zvirene-tomas-vodvarka


Navždy bude v mé paměti zapsán jiný příběh, z dob totality, kdy se třídní učitelka a školní lékařka spojila s několika žáky a společně provozovali nebo přehlíželi šikanu vůči nejméně dvěma spolužákům, šikanu, která možná nevedla ke smrti, nicméně vedla k nejméně jednomu psychickému zhroucení, k duševnímu zmrzačení, těžkému vyrovnávání se s přítomností, ale hlavně také budoucností, k pocitu ponížení, degradace a následně k potřebě pomstít se za hrůzný zážitek a za sice vytěsněné, nicméně neustále se znovu vynořující noční můry a degradující vzpomínky. Ráda bych upozornila, a každá šikana s tím jasně počítá, že rána nedopadá pouze na oběti - postiženi touto šikanou mohli být (a také byli, a ve velmi citlivém věku) i někteří příbuzní obětí.