Dívám se tam, kde už nic není. Jen čisté světlo. Předchůdce obrazu. Tady měl stát. Uzavřen v oceli. Vzpínat se k nebesům, tam kde na něj čekal strop. Železný krunýř. Měl být z bronzu. Putující hrob. Urna .
Na bělostném plátně mokvá skvrna. Skrz její hrany proniká strach jako krev, zde je rám prasklý, volá na mě: Já jsem já. Jsem tady! Na cestě. Uvláčen. Sežehnut. Bolestí. Ohněm. Ve studeném kovu uvězněn. Kolem hrdla železného utaženu černou pásku na věčnou památku odchodu mého, zůstávám. S vámi. Umírám zas a znova. Krvavý koberec položen přes cestu. Věčně tři a půl, věčně 15:30, s vámi projíždím každou křižovatku. Zde nikdy nezestárnu. Věčně 15:30, věčně tři a půl. Zde není stáří. Ani smrt. Zde není žádných nadměrných metrů. Přebytečných lidí. Zbytečných statků. Zde je čisto, ano, tak. Žádná bolest tady není, ani žízeň, ani hlad. Chabá útěcha pro truchlící matku. Smysl všeho umrtven. Pod černým závojem. Život jde dál. Jednou jsem se zeptala otce: To je tvůj pohár? Ty jsi vyhrál nějaký závod? MLČ!