Věnováno bratrům Mašínům, Milanu Paumerovi, rodině pana Rambouska a mému nejstaršímu bratrovi,
kterého jsem nikdy nepoznala. Jmenoval se Jan, a zahynul pod koly vlečného vozu v roce 1948 ve věku
tři a půl let. Nikdy mi nikdo nevysvětlil, proč jsme ho téměř patnáct let nemohlí pohřbít. Dokonce i na
náhrobní desce má dnes datum narození i úmrtí posunuté o čtyři roky nazpět ...

Me Too? Pokračování

26. května 2018 v 6:48 | Jiřina
Následující komentář u jiného autora mi administrátor blogu.cz zablokoval a dokonce ani autorovi blogu se nepodařilo tento komentář publikovat. Přitom tam projdou komentáře, které jsou skutečně sprosté! Ve svém komentáři jsem se vyjadřovale k textu

ANO tak si tady v Brně ŽIJEM

V poslední době vzbudilo v Brně rozruch chystané divadelní představení "Naše násilí, vaše násilí" ve které Ježíš sestoupí z kříže a znásilní muslimku. Propagátoři a zastánci hry počínaje brněnským primátorem Vokřálem (ANO), jeho zástupcem, náměstkem pro kulturu Matějem Hollanem (Žít Brno) či ředitelem Národního divadla v Brně Martinem Glaserem se svým početným ansámblem na obhajobu hry kupí až fanatickým způsobem jeden hloupoučký argument za druhým.
Primátor, náměstek a ředitel uznávají, že hra mnohé osoby uráží. Tvrdí, že scéna znásilňování je umělecký obraz a musí se chápat v souvislostech. Tito propagátoři si nechtějí uvědomit, že pro mnoho lidí je v těchto souvislostech uváděná scéna nechutné porno, které uráží křesťansky smýšlející osoby. Infantilně si nechtějí připustit, že veškeré náklady na uvedení této hry platí ze svých daní osoby, které tato hra uráží.
Vzhledem k tomu, že herci, údajně muslimové přijedou až z Chorvatska, rozhodlo se vedení města Brna sponzorovat tuto perverzní hru z veřejného rozpočtu částkou 284 tisíc korun - cožpak v Brně nejsou potřebnější projekty?. V této částce není z veřejného rozpočtu, tedy daní, započítána odměna pro herce, jejich cesta a bytování, plat policistů, kteří na sobotní (26.5.2018) hru budou dohlížet, platy organizátorů, pronájem divadelních prostor atd.
Bohužel ani při takto finančně náročném představení není divadlo schopné na svých stránkách informovat veřejnost, jaké nové sexuální praktiky nám herci doporučí. Možná to neví ani ředitel divadla Husa na provázku Petr Oslzlý se svými zaměstnanci.
Herci, muslimští Chorvati, nám ve hře předloží otázky, nad kterými se máme zamyslet. "Jsme si vědomi, že naše bohatství závisí na mrtvých na Blízkém východě? Truchlíme kvůli obětem teroristických útoků v Evropě stejně jako kvůli obětem naší zvůle v Iráku nebo v Afganistánu?"
Pana ředitele Glasera by se měl někdo zeptat jeho vlastním tvrzením, zda by legitimní součást evropské divadelní kultury mohla uvést v evropských zemích, potažmo muslimských, pedofilní scénu ze skutečného života, kterou by hráli třeba katoličtí herci a ve které "prorok" Mohamed przní devítiletou dívku? Neoliberální propagátoři této hry, včetně muslimského režiséra a herců, nejspíš neznají křesťanské zásady, které Kristus hlásal.
Počet divadel v České republice neustále roste. Padesátka divadel a soborů, které měly svou činnost placenou z daní poplatníků a která byla v provozu před rokem 1989, se mnohonásobně rozrostla. Zůstává otázka, zda by se při uvádění takových her a vlastním financování, které je v mnoha státech běžné, početná skupina herců a organizátorů uživila.

http://hedvicek.blog.cz/1805/ano-tak-si-tady-v-brne-zijem

Můj komentář:

Řešení je skutečně nasnadě. Ať si tohle svoje svinstvo financují sami. Však s tím mají bohaté zkušenosti ještě z doby svých začátků, nemýlím-li se. Už minula doba soc.totality, kdy si mohli dovolit zahazovat nebo nechat shnít v pekle talenty a starali se jen o svoje známé, a to všechno za peníze daňového poplatníka, který byl odsouzen odstartovat svou budoucnost ve fabrice, kde byl za své mládí trestán harasováním ze strany velkých i malinkatých šéfíčků, zatímco jeho starší kolegové (a hlavně kolegyně) jej vesele udávali a špiclovali jej na každém kroku. Když si vzpomenu, jak jsem začínala jako nezletilá ve fabrice a srovnám to s dnešním módním hnutím ublížených Me Too, tak se musím hořce zasmát. Nejenomže vás uvěznili ve fabrice, kde neexistovala ani minimální šance bránit se jakémukoliv harasmentu, kde vám stopovali na hodinkách, jak dlouho se sprchujete a NESMĚLI JSTE SE VE SPRŠE ANI ZAVŘÍT, nejenomže vás málem udřeli k smrti, ještě vám místo vzdělání strkali do TV poučnou kulturu o tom, jaká jste to dělnická a tudíž vládnoucí třída. Jak je to možné, že jsem si jako vládnoucí třída připadala ve svých sladkých 16ti špinavá, ucouraná a na umření a abych se z toho pekla vyhrabala a neumřela, musela jsem podvádět! Kde byli divadelníci se svými experimenty, novináři se svými informacemi, právníci se svým harasováním a zákony se svými zákazy dětské práce?! A teď nám na ta naše prkna, která znamenají svět vnutí ještě chorvatské fašisty a muslimy, kteří urážejí Krista, jak by si to ani bolševik nedovolil! Kdyby tohle udělali Mohamedovi, tak je za to popraví a ještě je před smrtí znásilní, aby se nedostali do nebe. Takové tam mají totiž zákony. Když má být nějaká žena popravena, tak ji nejdřív znásilní a potom teprve uškrtí nebo podříznou, aby se náhodou ještě jako panna nedostala do nebe! A tihle nás budou poučovat o naší kolektivní vině, kterou oni sami odmítají! Tohle oni dělají s demokracií!

Seberte jim peníze. Já jsem pro. Ať si ty svoje srágory, které nevím proč nazývají experimentální, financují sami. Nám také nikdo zadarmo nic nedá a to přitom nikoho neurážíme! A proč můj komentář administrátor blogu Rosťovi nechce pustit. V tom vašem zparchantělém paskvilu na demokracii už zase zavádíte cenzuru?
 


MŮJ BRATR VISÍ NA KLICE

7. února 2018 v 23:13 | Jiřina |  KuKu
 


Vzpomínám na tebe 2017 (4)

16. června 2017 v 5:14 | Jiřina Korčáková |  Návraty (ke starým článkům)
A máme tu rok 2017, červen. Výročí Tvé smrti. Můj milý bratříčku, Tvůj pokoj už neexistuje, náš byt už nám nepatří, tak tedy imaginárně virtuálně zapaluji v Tvém pokoji svíčku a děkuji Ti za krásné verše o lásce - Tvé vlastní, i ty přeložené, ty, jejichž sbírka měla vyjít, ale nikdy nevyšla, protože jsi odmítl zradit a zapřít svého spoluautora.

Tvůj popel odpočívá v Týnčanech pod jasmínem obklopen překrásnou přírodou. Zinečka ti Tvůj hrob moc krásně vyzdobila všude zeleň a květiny. I love You.

Bože ochraňuj mého bratra tam nahoře, vím, že je u Tebe, ač hříšník a třeba i hříšník převeliký, neopouštěj jej. Ač jsme se všichni tolik snažili, mnoho lásky v životě nepoznal, a přece podívej, jak krásně o ní psal.



Vzpomínám na tebe 2017 (3)

16. června 2017 v 5:14 | Jiřina Korčáková |  Návraty (ke starým článkům)
Tvé verše, Vladimíre ...



Vzpomínám na tebe 2017 (2)

16. června 2017 v 5:13 | Jiřina Korčáková |  Návraty (ke starým článkům)
Verše, které tu po Tobě zůstaly. Recituji si je jen tak pro sebe. Krásné verše. Pro mne navždy zůstanou krásné, můj milý bratříčku.



Vzpomínám na tebe 2017 (1)

16. června 2017 v 5:12 | Jiřina Korčáková |  Návraty (ke starým článkům)
Páté výročí tvé smrti, Vláďo. Hádej, kde tedˇ sedím a vzpomínám na Tebe! Myslím na Tebe každý den. Já nevím proč, ale fakt mám takový pocit, že jsi tam někde nahoře a je tam s tebou babička, možná jste tam všichni, všichni moji mrtví. Děkuji Vám za to, že jste byli, že mám tam nahoře rodinu, na kterou mohu myslet, na její ochranná křídla, na její památku, která nade mnou bdí. Miluji Vás. Všechny verše o lásce, jsou pro mne v tuto chvíli verše napsané pro Vás. Pro Vás a o Vás.


E-maily plné nenávisti. Otázka doby? Nebo snad odpověď?

19. května 2016 v 5:37 | Jiřina |  Zcela mimo
Honzíček se narodil ještě během okupace koncem r. 1944 a byl pokřtěn ve stejný den a měsíc, ve kterém jsem se o mnoho let později narodila já, v kostele českobratrské církve evangelické jako Jan Rostislav. Českobratrský evangelický farář, který jej křtil, se jmenoval Bohuslav Jerie. V roce 1948 ve věku tři a půl let si Honzík hrál na zahradě na tzv. letním bytě u své babičky a tety, zatímco matka byla v porodnici, kde právě porodila mou starší sestru. Babička čistila (podle posledních informací, které máme od tety) včelí úly, když zaslechla, jak Honzu někdo volá. Když se otočila, mohla pouze konstatovat, že NĚKDO OTEVŘEL VRÁTKA OD ZAHRADY, ZAVOLAL NA NĚJ A HONZA VYBĚHL VEN, kde byl zabit. Matka potom dostávala anonymní dopisy a přijímala kondolence v podobě urážek. Naše rodina si opravdu užila pekla a, ovšem, důkazy neexistují, kdo by se zabýval takovými prkotinami, nebyli oni snad nakonec ještě komunisti - o co, že byli, že si to zasloužili?! Tak tedy dobrá - kéž by byli všichni zločinci potrestáni alespoň tak, jak byl potrestán můj nevinný bratr za to, že se narodil. Aby bylo jasno. My děti jsme byly nevinné. A nikdo z nás nikdy nebyl a není komunista.

Dívám se tam, kde už nic není. Jen čisté světlo. Předchůdce obrazu. Tady měl stát. Uzavřen v oceli. Vzpínat se k nebesům, tam kde na něj čekal strop. Železný krunýř. Měl být z bronzu. Putující hrob. Urna.

Povadlé květy umírajících růží přetékají přes okraj erárního umývadla, rudé hlavičky zašlapané v prach. POPEL MÉHO BRATŘÍČKA NESMĚL LEŽET V ZEMI. NEBYLO MÍSTO. BYL JEŠTĚ MALIČKÝ. Vyhnali ho. (Proč? Vy to víte?)

Nikdo mi to nevěří, jenže ... ano, dobře se pamatuji. O patnáct let později na krbu stále ještě stála urna. Urna s jeho popelem. Putovala po příbuzných a odevšad ji vyhodili. Nikde pro ni nebylo místo. Všude bylo místo pouze pro vlastní. Ale my jsme i mezi vlastními byli cizí.

A přeci jsme platili hrob, do kterého naši mrtví měli zakázaný přístup. Tam hluboko v propasti času, na cestě do šáreckého údolí, pohřbila má matka svého otce, babička svého manžela, nechali nás platit za tu zemi, brali si od nás daň a vyhnali jejich syna, jejich vnuka, mého bratra. Jeho duše věčný poutník, rozsypána v popelu dláždí cestu křížovou. A přeci jej zabili. Sotva překročil hranici tří let. A přeci jej vyhnali na tu dlouhou pouť. A PŘECI ČEKAL, UVĚZNĚN V KOVU, AŽ UMŘELA BABIČKA A VZALA SI JEJ S SEBOU. Babičku všichni milovali. Když umřela, přišlo se s ní rozloučit tolik lidí, že se všichni ani nevešli do obřadní síně. A tak zůstali stát venku a tam se s ní rozloučili a nám pak dovolili, abychom ji pohřbili a spolu s ní pohřbili i mého bratra, syna, vnuka, pravnuka, něžného poutníka s neposlušnými vlásky a jiskřivýma očima, slunce zářící z průzračného kamene studánky, studny, hluboké jámy, propasti skály, na kterou naplili. Mramorový prach. OBÝVÁME PŘÍLIŠ VELKÉ TĚLO. NEMŮŽEŠ V NĚM ŽÍT SAMA. ČISTÉ SVĚTLO, AŤ VSTOUPÍ. OTEVŘI OBRAZ.

Na bělostném plátně mokvá skvrna. Skrz její hrany proniká strach jako krev, zde je rám prasklý, volá na mě: Já jsem já. Jsem tady! Na cestě. Uvláčen. Sežehnut. Bolestí. Ohněm. Ve studeném kovu uvězněn. Kolem hrdla železného utaženu černou pásku na věčnou památku odchodu mého, zůstávám. S vámi. Umírám zas a znova. Krvavý koberec položen přes cestu. Věčně tři a půl, věčně 15:30, s vámi projíždím každou křižovatku. Zde nikdy nezestárnu. Věčně 15:30, věčně tři a půl. Zde není stáří. Ani smrt. Zde není žádných nadměrných metrů. Přebytečných lidí. Zbytečných statků. Zde je čisto, ano, tak. Žádná bolest tady není, ani žízeň, ani hlad. Chabá útěcha pro truchlící matku. Smysl všeho umrtven. Pod černým závojem. Život jde dál. Jednou jsem se zeptala otce: To je tvůj pohár? Ty jsi vyhrál nějaký závod? MLČ!

Blíží se vysvědčení. Květiny v novinách. Budoucnost v igelitu. Růže v barvě pionýrského šátku. A pohled paní učitelky. Cizí a tvrdý. Už je pohřbený, už ... dávno. Urna zmizela. Stalo se to dávno, nemysli už na to teto. Otevři svůj diář. DNES JE DNES.

ROZDĚLENA KROKEM PRAŽCŮ. V RYTMU SRDCE ZRAZENÉHO. MÝM OKEM PROPLOUVÁ TVÁŘ. TVÁŘ JAKO NIT. TVÁŘ, KTEROU NEZNÁM. ROZDĚLENA KROKEM PRAŽCŮ.

Urna, kterou protéká krev
Po kapkách odměřuje čas

Na krbu prázdno. Na dně šálku trocha vody. Vypiji ji. S vámi. Věčně tři a půl.
Věčně 15:30.


Blikající světlo svíčky. Nezhasínej! Ne!

Věčné ... Věčné ... Nesmrtelné ...

Okno bylo neprodyšně uzavřeno

16. února 2016 v 18:19 | Jiřina |  Návraty (ke starým článkům)

Na co vzpomínám a proč?

http://bez-cenzury.com/clanek/inkluzi-sikane-jine-skolske-zvirene-tomas-vodvarka


Navždy bude v mé paměti zapsán jiný příběh, z dob totality, kdy se třídní učitelka a školní lékařka spojila s několika žáky a společně provozovali nebo přehlíželi šikanu vůči nejméně dvěma spolužákům, šikanu, která možná nevedla ke smrti, nicméně vedla k nejméně jednomu psychickému zhroucení, k duševnímu zmrzačení, těžkému vyrovnávání se s přítomností, ale hlavně také budoucností, k pocitu ponížení, degradace a následně k potřebě pomstít se za hrůzný zážitek a za sice vytěsněné, nicméně neustále se znovu vynořující noční můry a degradující vzpomínky. Ráda bych upozornila, a každá šikana s tím jasně počítá, že rána nedopadá pouze na oběti - postiženi touto šikanou mohli být (a také byli, a ve velmi citlivém věku) i někteří příbuzní obětí.

Sbohem, můj milý. Píše se rok 2016 ...

18. června 2015 v 21:56 | Jiřina Korčáková |  Návraty (ke starým článkům)
... a já Ti píšu z veliké dálky. Život se žene vpřed jako divoká řeka a nic už není tak, jak bývalo. Jen vzpomínka v našich srdcích zůstává. Vracíš se k nám každý rok. V den Tvého narození budeme opět spolu. Myslím na Tebe ... Sejdeme se na zahradě v Týnčanech, kam se za Tebou budu pokaždé vracet. Jo, a Zina a David také vzpomínají!

Další články


Kam dál